House Call: Hugh Laurie Interview

Rozhovory | Ocenění | Slovníček | Dabing | Hlášky | Multimédia | Odkazy

---

(Playboy, únor 2009) překlad: fogFrog

Davida Hochman

V časopisu také vyšel "ruční generátor zápletky" - také přeložen do češtiny. Také sloupek ohledně postav byl přeložen - pod samotným rozhovorem.

Otevřená konverzace s hercem stojícím za nejmrzutější televizní postavou o Britech proti Amerikánům, jeho konfliktním pohledu na úspěch a proč milujeme misantropa.

Ne často se stává, že někdo se stane hvězdou díky hraní nesympatického bručouna týden co skličující týden. Ale to je to, co se stalo Hughovi Lauriemu s Housem, neobyčejně populárním lékařským dramatem, ve kterém přeměnil kulhajícího, prášky se cpoucího misantropa Dr. Gregoryho House v jednu z nejnezapomenutelnější a nezvykle atraktivní postavu v televizi.

Od způsobů Sherlocka Holmese přes Hawkeyeho Pierce ve špatný den, House tu není pro to, aby vyléčil svět nebo udělal pacienty štastnými. Nemá slabost pro děti nebo staré ženy a raději by sledoval dovádění monster trucků, než aby četl blbý snímek ze CT. Nehledě na to, jak nespolečenský je, nehledě na to, jak břitký je (jeho nejoblíbenější diagnózou je "Pacient lže"), House nevyhnutelně zachrání den - i kdyby ho to mělo zabít.

Ale tohle jsou pouhé povahové mouchy. Co doopravdy House odlišuje je Laurieova hvězdná kvalita. Na rozdíl od téměř všech jiných populárních dramatických seriálů - Lost [Ztraceni], E.R. [Pohotovost], Grey's Anatomy [Chirurgové], Desperate Housewives [Zoufalé manželky], Heroes [Hrdinové], trilogie CSI [trilogie Kriminálek] - tenhle ten není o hereckém souboru. House je o Houseovi stejně jako byl Kojak o Kojakovi a All in the Family o Archiem. Dobře, ano, je tu Kiefer Sutherland z 24 [24 hodin], ale nikdo netáhne špičkové drama tak jako Laurie.

Dívat se, jak týden co týden odříkává medicínský žargon v americkém přízvuku, je lehké zapomenout, že Laurie je Brit. Narozen v Oxfordu, Anglie v roce 1959 jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho matka zemřela po dlouhodobé nemoci krátce po té, co překročil třicítku, a jeho otec, lékař, který vyhrál zlatou olympijskou medaili ve veslování, zemřel krátce před tím, než přišel House.

Sám národním juniorským šampiónem ve veslování, Laurie pomýšlel na sportovní kariéru, ale přestal tento sen snít, když byl vytlačen mimo dění ošklivým případem mononukleózy, když byl na Cambridžské univerzitě. Místo toho se začal zabývat herectvím a brzy se stal součástí talentovaného okruhu lidí zahrnující Emmu Thompson, se kterou krátce chodil, a Stephena Frye, ze kterých se stali komediální partneři. Žádný přehled nejvýznamnějších počinů britské komedie osmdesátých a devadesátých let by nebyl kompletní bez ukázky Frye a Laurieho na způsob pitomců či elegánů z komediálních programů jako je BlackAdder [Černá zmije] nebo jejich vlastní A Bit of Fry and Laurie.

Tyto grotesky dělají z Laurieho všeobecně známé jméno mezi diváky BBC, ale nikdy doopravdy neprorazil ve Státech. Byly tu výjimečné epizodní role v seriálu Friends [Přátelé] a Family Guy a hrál otce ve filmu Stuart Little [Myšák Stuart Little]. Ale konkurzní nahrávka, kterou nahrál v hotelové koupelně v Namibii, kde natáčel film Flight of the Phoenix [Let Fénixe], bylo to, co přineslo Lauriemu jeho roli kariéry. I když mu House od roku 2004 přinesl párek Golden Globe [Zlatý Glóbus], či tři nominace na Emmy a věhlas jednoho z nejsledovanějšího scénáristického pořadu v televizi, i přesto herec vlastně nikdy neopustil Anglii. Jeho manželka, se kterou je dvacet let, Jo Green, a jejich tři děti stále bydlí v severním Londýně. Nikdo nemůže vědět, jak kalifornský dům, který Laurie koupil minulé léto, věci změní.

PLAYBOY vyslal spolupracujícího redaktora Davida Hochmana, aby se s Lauriem setkával po několik týdnů zatímco byla pátá sezóna House v proudu. Setkávali se v různých hotelích a v natáčecím studiu filmových studií 20th Century Fox Studios v Los Angeles. Hochmanova zpráva: "Díky tomu všemu Houseovu mrzoutství a sarkasmu, očekávali byste, že bude hrán hercem s alespoň stopou po podlosti. Ale Laurie je laskavý a plachý stejně jako je House nabručený. Pokaždé, když se zabrousilo na jeho úspěch, díval se jako kdyby se chtěl schovat pod podušku. Uvádí ho do rozpaků oslavovat své úspěchy, přestože toho udělal tolik. Je to téměř jako kdyby se bál, že, když bude přesvědčen o svém úspěchu, ztratí nadšení, které si House tolik žádá. Každý herec by si měl vzít příklad z toho, jak se Laurie vypořádává s úspěchem.

LAURIE: Zapustil jsem, ani ne tak kořeny ale spíše něco jako květináč. Moje rodina stále žije v Londýně, ale musel jsem si konečně přiznat, že House je trochu permanentnější záležitostí. Byl jsem v prvním roce tak přesvědčený, že to dlouho nepotrvá - protože to tak bývá. Prostě statisticky, všechno v televizním světě stojí proti tomu. Ale tady to máme.

LAURIE: Drahý Bože. To neříkejte. Úspěch vesmírných rozměrů jako tento mi naprosto uniká. Jsem hluboce nedůvěřivý vůči věcem, které jsou příliš dobré. Je to asi součástí mé pověrčivosti, řekl bych, způsobit bolest za účelem vytvoření iluze úspěchu. To je můj zavedený postup. Netvrdím, že odmítám úspěch, ale, upřímně, nevím, jak s ním zacházet. Je to známý pocit: Jakmile dosáhnete toho, po čem jste celý život toužili, tak ten odpovídající stupeň obrany, začnete se stavět proti, zpochybňovat to. Proto bývám nesvůj kdykoliv novináři sestavují žebříčky. Ten nejlepší! Ten nejvýstřednější! Necítím se hoden jakéhokoliv žebříčku.

Žebříčky jsou pro chytré a oslnivé lidi. Žebříčky jsou pro lidi z velkých a oslnivých seriálů jako jsou Lost [Ztraceni], Desperate Housewives [Zoufalé manželky], Heroes [Hrdinové]. Já jsem spíše zarostlý a mrzutý než bystrý a oslnivý.

LAURIE: Řekl bych, že máme jisté podobnosti. Oba dva se díváme na svět s jedním zvednutým obočím. Oba dva jsme docela vážní, ale máme v sobě i dětinskost. On a já jsme věční adolescenti, ale s touhle morbidní seriózností. Tou další věcí je, že oba dva máme problémy s radostí, až tak, že si myslíme, že je mimo nás. Často si představuji scénu z filmu Woodyho Allena, kdy jede vlakem a vidí auto plné smějících se lidí. Pijí šampaňské; někdo má trombón. A Woody je naprosto mimo to, nahlíží. Řekl bych, že tohle je stručné vyjádření mého pohledu na svět, stejně jako Houseův.

LAURIE: Ani ne. Myslím, že těžkomyslnost je část mé nátury, třebaže, když se poohlédnu zpět, tak jsem mnohem méně náladový a deprimovaný než když mi bylo 25. Postupně se zmírňuje. Tehdy jsem byl nejspíše deprimovaný celý čas. Teď je to jen příležitostně.

LAURIE: Je otrava být tak rozčílený sám na sebe a uštěpačný a je to těžké pro druhé. Moje mrzutost měla nejspíše větší dopad na druhé lidi - na lidi se kterými žiji a pracuji - než na mě. Nikdo se rád nezdržuje okolo někoho, kdo celičký čas naříká nad svým osudem, a já jsem nechtěl být takovou osobou. Také teď chápu, co mi pročistí hlavu, když jsem v depresi: fyzické cvičení, domácí práce. Třeba pověsím obraz. Nebo si třeba vezmu kartáček na zuby a vycídím paprsky kola u svojí motorky.

LAURIE: Jsou odpovědí, ano. Jsou něčím, co jsem zkusil a co pomohlo. Jsou pravděpodobně dobrá pro moji práci, protože pomáhají se sebedůvěrou a sebedůvěra je nezbytný předpoklad pro všechna úspěšná úsilí. Ale taky, jak už jsem řekl, začnu být podezíravý, když něco začne vypadat příliš lehce nebo pohodlně, takže ani oni nejsou dokonalým řešením.

LAURIE: To je záludná otázka, že? Farmaceutika zajisté vyvolávají otázku, kdo jsme jako lidští tvorové. Co jsou to nálady a pocity, když je můžeme změnit nebo dokonce odstranit? Omezuje to podstatu toho, čím jsme? Ale zase, já mám tendenci o takových věcech příliš přemýšlet. Příliš přemýšlím ovšem, řekl bych. Ale pokud vaše oči přestávají fungovat, tak je v pořádku nosit brýle či kontaktní čočky, ne? Když je vám zima, oblečete si svetr. Mění to podstatu toho, čím jste? Ne. Někdy si dělám starosti, že na toto téma říkám až příliš mnoho. Vyvolává to dojem, že jsem kapánek pomatenec, který musí být o víkendech vylákán ze své jeskyně. Jsem v pohodě. Opravdu jsem.

LAURIE: Je to kombinace věcí. To, že je kvalifikovaný léčitel je atraktivní přednost. Všichni bychom rádi cítili, že je venku někdo, kdo nás je schopen zachránit, když jsme něčemu vystaveni, když náš život nebo našich blízkých je v ohrožení. Bůh ví, že by to bylo příjemné, kdyby tam někde venku byl někdo, kdo by teď věděl řešení, a House téměř vždy to řešení má.

Také, není zatížen společenskou silou, která nás drží při zemi a zabraňuje nám říkat to, co si myslíme, a dělá to, co chceme. Ta síla nás omezuje. Ale protože se zdá, že se těmito pravidly nijak neřídí, protože mu nezáleží na tom, jestli ho lidé mají rádi nebo ho uznávají, je postavou, která létá. Sny o létání nebo o beztížnosti jsou nám vlastní. Všichni sníme o tom, že budeme schopni se pozvednout nad svět nebo létat nad ním, a já si myslím, že to je to, co House dělá společensky.

LAURIE: Jasně. To také. Pokládám ho za velmi zábavnou postavu, ale není to jen o tom, že je zábavný. Byla jedna taková věta, pro mě moment naprostého shrnutí faktů, ve scéně kdy House musí narušit operaci. Jeho kolega Wilson je na operačním sále a House mu musí představit pacienta. První věta, kterou pronese k jednomu z chirurgů je "Nevadí, když se připojíme?"

LAURIE: Vzpomínám si, jak se mi ta věta zdála tak nějak zbytečná v té scéně, která vlastně byla o Wilsonově posouzení pacienta. Celé si to žádalo něco jako "Hej, Wilsone, seznam se." Ale (hlavní scénárista a stvořitel seriálu) David Shore přišel s naprosto správnou frází charakterizující v tom momentě House. Ano, House je uštěpačný a utrápený a osamocený a nevlídný a všechny tyhle věci, ale je tu na něm něco ohromně souvislého a energického. Nachází potěšení v jazyku, v dobrém vtipu. Věří, jako já, v sílu humoru. Ve světě smrti a utrpení, kde lidé kolem něj padají, kde osud je často spíše krutý, než vlídný, humor je jedinou rozumnou reakcí na existenci.

LAURIE: V mnohých jsou dobré věci, ale jako celá epizoda, myslím Three Stories [Tři příběhy] je nejlepší - velmi ambiciózní a v celku velmi úspěšná, jak tyhle věci chodí. Je to ta, ve které House říká tři historky a každá z nich je různým příběhem o člověku trpícím bolestí nohy, což je jeho nemoc. Je to příběh o tom, co se stalo Houseově noze a je to vyprávěno s velkým soucitem a důvtipem. Geniální scénáristi seriálu našli způsob, jak všechny tři příběhy spojit dohromady, zahrnout celé obsazení a vytvořit fantazii s Carmen Electrou, jak hraje golf. Nemůžete už po jedné epizodě chtít víc.

Jiná, která mě napadá, je také jedna z těch, kterou jsme dělali jako jednu z prvních - Autopsy [Neviditelný nádor] napsaná Larry Kaplowem. Naprosto dokonalá. Je to o malé dívce, která má mozkový nádor, a každý v nemocnici na ní neustále pěje chválu jak, no, na statečného andílka. Ale House je k její statečnosti naprosto rouhačsky skeptický. Tohle nemáte povoleno udělat, zvláště ne v televizi a zvláště ne s dětmi. Lidé, kteří mají rakovinu jsou posvěcení. Ale House je House, udělá tuto šokující, ale přesto nepopíratelnou poznámku, že ne každý může být tak statečný jako ostatní. Jestliže každý bude hrdina, tak to slovo ztratí význam. Miluji House za to, že je schopen takové věci říkat. Je docela osvobozující jít proti proudu, dokonce i jako herec to říkající. House pak jde ještě dál a vlastně začíná o té její statečnosti pochybovat jako o její, a je to podle něj spíše symptom, tumor, možná, který ovlivňuje její osobnost. Ale tou nejbáječnější věcí na tom je, že se mýlí!

LAURIE: Přesně tak! Ale mýlí se, a přinutí ho to si přiznat, že tu jsou neměnné vlastnosti a nepopíratelné ctnosti jako je statečnost. Jsou to takovéto momenty - nebo jako ty tuhle sezónu, kdy House ukáže, jak moc je zranitelný a osamocený až do bodu, kdy pošle soukromého detektiva, aby sledoval Wilsona, jeho jediného opravdového přítele - které tuto postavu oživují. Upřímně, víte, viděl jsem asi tak 10 z těch 100 epizod, které jsme natočili, takže nejsem asi ten nejlepší kritik.

LAURIE: Díval bych se, kdybych tam nehrál. Ten styl a vtip jsou v souladu s mými city, ale jednoduše je příliš těžké dívat se na svoje herectví.

LAURIE: No, to je rozhodně těžké pro moje pochopení. Jsem pořád v jádru Angličan. A tím, že jsem Brit, jsem celkem podezíravý pokaždé, když slyším jakéhokoliv krajana hrajícího Američana. Myslím, že proto se seriálu v Anglii tak nedaří. [Pozn.: House je v Anglii vysílán na stanici Five, která je nejmladší z pozemních stanic a nikdy neměla příliš mnoho diváků, i když vysílá všechny možné dramatické seriály jako třeba CSI a i přes 10 let vysílání jsou místa, kde se nedá ani chytit. Navíc nakupované show nemají obvykle vysokou sledovanost. House se pohybuje na 2-3 milionech, nejsledovanější pořady mají až okolo 12 milionů a většina je vyráběna BBC.] Seriál si ohromě vede v ostatní evropských státech. Možná je dokonce jedničkou ve Španělsku a Německu. Ale Britové mě dobře znají. Jakákoli lingvistická přetvářka dohání Angličany naprosto k šílenství. Chci říct, jsme národ profesorů Higginsů a naprosto odhalíme podvod a lsti v řeči anglicky mluvícího člověka.

LAURIE: No, slova s r jsou největším problémem. Coronary artery [koronární tepna] - to je pak špatný den, když na ni přijde. Court order [soudní příkaz] - také špatné. New York, zvláštní, je noční můrou. Nejtěžší je jakákoliv řeč, ve které musím slova opakovat. Je nemožné zachovat stejnou modulaci. Takže pokud se bude dívat a já zavedu řeč na cancer [rakovina], poslouchejte jak se slovo cancer pokaždé změní. Pochopíte, proč se na to nemohu dívat.

LAURIE: Myslím, že to je proto, že lidé vědí o hercích ze své domoviny příliš mnoho. Jedním z důvodů, proč jsem roli House dostal já, původem z Anglie, je proto, že jsem byl převážně Američanům neznámý. Nebyly zde žádné předpojaté názory nebo očekávání, jak bych měl vypadat nebo znít. Byl jsem nový a to bylo atraktivní. Také je to znamení konce, řekl bych. Jednou začnete mít cizince ve svých show, je v podstatě po všem. Římani jsou jaksi tím případem. Měli čím dál tím více Australanů v Koloseu právě před tím, než se to celé začalo hroutit do sebe.

LAURIE: No, to bylo velmi pozvolné. V prvním roce jsme procházeli nepozorovaně. Chci říct, nikdo se nedíval. Nezačalo se to zvedat na nohy do té doby, dokud jsme nenásledovali po American Idol [pozn.: v Čechách známé jako Česko hledá superstar] v druhé sezóně.

LAURIE: Od druhé sezóny se na mě začali upřeně dívat, rozhodně. Nebo kradmým pohledem matného poznání. Najednou poznáte, že mobil a digitální kamera změnili charakter toho, co znamenalo být před zraky veřejnosti. Nejsou to paparazzi, kvůli kterým si musíte už dělat starosti jako celebrita. Jsou to všichni.

Pak jsme měli pár velmi velkých epizod jako vloni naše po superbowlová, kdy se dívalo 30 milionů, a to je moment, kdy se věci opravdu stali podivnými. Lidé chtějí o vás vědět všechno. Věří, že se váš život změnil. Ale pravdou je, že úspěch nezmění nic. Myslím, že to byl generál MacArthur, kdo řekl, že žádná zpráva není ani tak dobrá ani tak špatná jak se napoprvé zdá. Třicet milionů lidí se na vás dívá v televizi, ale další den nemají věci jinou barvu. Nechutnají jinak. Jestli vás včera bolela záda, budou bolet i dnes. Možná budou bolet ještě více.

LAURIE: Vůbec ne.

LAURIE: Nejsem si ani jist, že vím, co to je.

LAURIE: Možná bych věděl odpověď týden nebo dva měsíce zpátky. Nebo v roce 2002. Ale já si naprosto nic nepamatuji co se týče medicíny. Hrozné, opravdu. Nároky na mojí krátkodobou paměť jsou v tomto seriálu obrovské. Je to úžasně dobré cvičení pro udržení mého mozku svěžího a čilého, ale všechno se mi to z hlavy vypaří do 20 minut po natočení scény.

LAURIE: Přivede vás to k zjištění, jak jsme všichni blízko od spousty tak ošklivých, ničících nemocí. Ale, musím to zaklepat, v této oblasti mám neobyčejné štěstí. V našem seriálu se až tak nevypořádáváme s obyčejnými problémy, takže to často vypadá jako fantazie, než jako drsná realita. Konec konců jsme drama. Také když se podíváte na to, co děláme lékařsky, tak to opravdu realitě nepřidá. Děláme miliony chyb. Vyléčíme nemoci za 42 minut, které by se léčily 8 měsíců v reálném světě a doktoři nemohou vykonávat tolik procedur jako ti naši. Byl by tam technik MRI, radiolog, který by interpretoval záběry MRI a další doktor, který by tato zjištění řekl pacientovi. Ale my nemůžeme mít 85 herců. Je lepší mít tyhle postavy, co dělají všechno, než ukazovat pacienty, jak nečinně čekají v ordinaci na výsledky. To by byla trochu méně zábavná podívaná.

LAURIE: To je mimochodem něco, o čem přemýšlím. To, že jsem z Anglie, kde máme velmi odlišný zdravotnický systém, přemýšlím o Američanech v kontextu seriálu. Pojištění je v mnoha ohledech v seriálu House slonem v pokoji [pozn.: "the elephant in the room" - "slon v pokoji", je anglický idiom pro očividnou pravdu, která je ignorovaná nebo opomíjená]. Je to něco, čím se málo zabýváme, ale ta otázka tu stále je: Kdo platí za všechna ta ošetření? Mají opravdu všichni ti lidé takové pojištění, které pokryje všechny tyto procedury?

LAURIE: Vůbec ne. Chci říct, jen se podívejte na naši výpravu - chodby, které by byly v Británii oddělením, tak jaksi v seriálu přicházejí do nemocnice lidé s přepychovými a nekonečnými zásobami zdrojů. Ale samozřejmě, doopravdy by tomu tak nebylo. Jen v televizi tomu tak je. Máme přístrojů na magnetické rezonance, že bychom se jimi mohli udávit, a luxus dělat experimentální léčby a každý test na celém světě. Realita je, pro miliony Američanů, poměry jsou trochu jiné. Není naším posláním tuto situaci změnit, samozřejmě, ale rozhodně na to myslím.

LAURIE: Ano, nějaká ta bolest ramen, nebo, jak to rád nazývám, materiály pro obrovskou občanskou žalobu FOXu. Na proti tomu zase, zisk z dělání téhle mé práce vykompenzuje jakékoli fyzické strádání, které show může způsobit.

LAURIE: Je to mé práci vlastní, ano. Často myslím na svého otce, který byl lékařem, a jak divné je, že jsem lépe odměňován za předstírání této práce, než on kdy byl pro svoji reálnou. Jak je to možné. Nezdá se to správné. Jistojistě vyléčil více pacientů za průměrný týden, než já.

LAURIE: Chodil jsem s ním, když ho zavolali k pacientovi domů. Obvykle jsem seděl v autě, zatímco on byl uvnitř a prořezával vřídek nebo něco takového. Většinou si vybavuji, jak jsem doma a zvedám za něj telefony. To bylo ještě před tím, než byly záznamníky. Tím, že jsem syn svého otce, jsem zněl jako on, a než jsem mohl říct: "Nemluvíte s doktorem," spustili hned: "Doktore, zaplaťpánbůh! Prasklo to. Nemůžu to zastavit." A bez žádné evidentně závažné okolnosti pro to, abych se stavěl na odpor, bych, však víte...

LAURIE: Řekněme, že jsem je uklidnil. Jste adolescent. Dožadujete se nějakého oživení. "No, to vypadá jakože to děláte správně," bych řekl. Nebo "Och, ano, pravděpodobně bude všechno v pořádku. Zavolejte, jestli se ten otok zhorší." Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem nepřišel o žádného pacienta.

LAURIE: Řekl bych, že jsem trpěl arogancí mládí. Když mi bylo 15, tak jsme se já a skupinka přátel ze školy rozhodli udělat jakousi dohodu, že nebudeme žít déle než 40 let. Rozhodli jsme se, že se zabijeme. Vlastně někteří přesvědčení členové téhle skupiny - já jsem nebyl jedním z nich - to chtěli zkrátit na 30. Něco na způsob "Doufám, že umřu před tím, než zestárnu." Říkejte mi něco o aroganci. Arogance mládí, ta to všechno přetrumfne. Zdálo se nám, že víme všechno, co je možné vědět, a budoucnost představuje jen chátrání, kompromis a porážku. Přísahali jsme, že se odtud dostaneme, než se tak stane. Je to zajímavý problém, že? Protože je těžké vědět, jestli vaše patnáctiletá verze sebe sama je pravdivým vyjádřením toho, čím jste, a všechno to, co následuje je jakási oslabená, zředěná, kompromisní verze toho, těch všech plánů a snů, které jste měli a toho nezkrotného jádra, které jste v patnácti měli. Nebo zdali jste v patnácti jakýmsi tuhovým náčrtkem. Co je tím pravdivým já?

LAURIE: Byl by konsternován. Můj otec byl velmi kultivovaný člověk, velmi laskavý a jemně hovořící muž. Neměl rád aroganci a byl by zděšen tím způsobem, jakým se House občas chová. Velmi anglický, můj otec. Rezervovaný proto. Vzpomínám si, když jsem psal svůj román, The Gun Seller, tak jsem ho věnoval jemu, o čemž jsem si myslel, že tím bude spíše potěšen. Ale najednou mi došlo, že byl vlastně, jestli něco, tak nepatrně na rozpacích z toho, že mu byla věnována kniha, která obsahuje rouhání, nemluvě o sexu a násilí. Tak nějak nevěděl, jak se s tím vypořádat. Ale já nevím. Odmítám věřit tomu, že by mu neudělalo radost vidět mě v Houseovi. Myslím, že by byl hrdý. Užíval by si to všechno lékařské zařízení, když už nic jiného.

LAURIE: Ne. Nenosil ji po domě. Vlastně, to bylo docela divné, ale on ji schoval do zásuvky s ponožkami. Nevěděl jsem o ní až do svých 12. Vzpomínám si, jak jsme šli spolu s matkou rybařit na jezero. Dostali jsme se na loďku a můj otec se chopil vesel a - a tenhle moment si pamatuji - já jsem zneklidněně matce řekl "Ví, jak se vesluje?" A pak jsem našel tuhle medaili. Hej! Co to ksakru je? Velmi zvláštní. Taky to nebylo doopravdy zlaté. Protože to byly první poválečné hry, zlata, jako hodně věcí, bylo nedostatek. Byl to pozlacený cín.

LAURIE: Samozřejmě! A později na univerzitě se dostal k mému trénováním. Vesloval jsem s ním; někdy jsme vyrazili na loďce spolu. Byl zběsile silný, velmi mocná síla k pozorování.

LAURIE: Poprvé jsem k tomu přičichl, když mi bylo asi tak 13. Tehdy jsem si uvědomil, že se mi na jevišti docela líbí. Vím, že jsem zvláště lidi rozesmával - a dívky, hlavně. Byl jsem tehdy v tom věku z dívek vyděšen k smrti, ale na jevišti - jako král ve školní hře, například - bych jimi byl viděn, což znamenalo, že bych nebyl naprosto neviditelný, jako při mém obvyklém stavu. Když jsem se začal vystupováním živit, vždycky jsem na publikum myslel jako na osobu ženského pohlaví. S publikem mělo být laškováno, mělo být očarováno, sváděno. Ale ve skutečnosti se moje publikum rychle stalo mužem. Vyšel jsem na podium a byla to skupina velmi nevlídně vypadajících chlápků se založenýma rukama jako by chtěli říci "No, dobře.. Tak co máš?" Publikum bylo něco, co muselo být přemoženo.

LAURIE: To je trošku zmatený obrázek, že? Chci říct, jsou úhoři vůbec macatí? Musím říct, že to byly nádherné časy. Tehdy jsme si život v Hollywoodu nedokázali ani představit. Hollywood byl vzdálen a nemožný stejně jako El Dorado. Všechno to bylo o zábavě. Dívat se na Emmu bylo jako se dívat na slunce nebo vítr nebo nějakou jinou živelnou sílu. Její talent byl už tehdy všudypřítomný. Vzpomínám si, jak jednou dělala monolog něco na způsob sentimentální herečky vyhravivší cenu. Pořád si pamatuji první větu: "Tato cena nepatří doopravdy mně." Pomysleli jsme si, Tahle žena je tak nadaná, že jednou vyhraje podobnou cenu, dokonce i Oskara. To bylo také někdy kolem momentu, kdy jsem se setkal s Stephenem Fryem.

LAURIE: Rozhodně v to doufám. Je to něco, o čem hodně mluvíme. Avšak ani jeden z nás není dobrý v plánování a myslím, že jsme oba dva zaneprázdnění až tak do roku 2012, ale máme nějaké nápady na jeviště, do televize a na filmy, o kterých si myslíme, že by mohly zafungovat. Teď zrovna dopilovává poslední drobnosti na dokumentu o USA. Zcestoval všech 50 států. Mám podezření, že lidé mající na starosti tento seriál částečně doufali, že udělá něco jako cynickou satiru ze slabůstek Američanů, ale to není Stephenův způsob. Chci říct, že je schopný být pěkně hrubý, ale zároveň je také velmi velkorysá a dobrosrdečná duše. Dívá se na to dobré, ve všem.

LAURIE: Pane Bože, nevzpomněl jsem si na tuto postavu už léta. Byl to fiktivní autor, kterého jsme vytvořili pro scénku v Fry and Laurie, a to jméno nám udělalo hodně trablů u vedoucího BBC 2. Následující den zavolal producentovi a říkal: "Oni použili slovo k-u-n-d-a!" A náš producent řekl: "No, vlastně, oni použili jméno - K-u-n-d-a-protestant." Ani ve snu by mě nenapadlo tvrdit, že to bylo něco chytrého a vtipného, ale z nějakého důvodu to tehdy pobavilo naši dětskou duši.

LAURIE: Je tu taková otřepaná fráze, kterou se Angličané utěšují: názor, že, hlavně, Američané nemají smysl pro ironii. Naprostý nesmysl. Nevím, kdo s tímhle přišel. Prokazatelně, zřetelně nepravdivé. Britská komedie je jednoduše více osobitější a méně uhlazená, ale to je proto, že je obvykle dělána jedním nebo dvěma lidmi než výborem tuctů scénáristů situační komedie. Když John Cleese dělal Fawlty Towers [Hotýlek], on a Connie Booth napsali všech dvanáct dílů. Téměř všechny významné mezníky britské televize byly produkty jedné nebo dvou hlav. Basil Fawlty [postava ze seriálu Fawlty Towers] je skvostný, protože je to osobité stvoření. Stejně jako je kapitán Mainwaring z Dad's Army, což asi neznáte.

Obecně, Britové sami sebe více řadí ke slabším více než Američané. Američané mají rádi myšlenku toho, že daný vtip vyšperkují. Vybavuji si, že na to někdo poukázal v Animal House [Zvěřinec časopisu National Lampoon ] ve scéně, když John Belushi jde nahoru po schodech na vysokoškolském večírku a někdo hraje "Kumbaya" nebo něco takového na kytaru a on tu kytaru rozmlátí. Kdyby to byl anglický film, ten kytarista by byl hrdina. To by byl Norman Wisdom. Belushi by dopadl jako obhroublý, násilnický hulvát.

LAURIE: Vůbec. Nic proti, ale v Anglii je v odchodu do zahraničí za svým řemeslem viděn element zrady. Je to lépe řečeno neschvalováno. Jsou tu dva výstražné případy: Peter Cook a Dudley Moore. Oba dva byli neuvěřitelně talentovaní, ale Peter zůstal v Londýně a Dudley odešel. Protože odešel a protože žil v překrásné Kalifornii, bylo o Mooreovi předpokládáno, že měl smlouvu s ďáblem, která zahrnovala blondýnky a pláže a sluneční svit a Ferrari. Peter si zachovával sychravou náturu, kterou v Anglii uctíváme. Moore byl vnímán jako vlastizrádce.

LAURIE: Ani ne; ale to protože můj život je stále v Anglii, i když mám Los Angeles dům. Bylo by to jiné, kdybych sem přesídlil celou svou rodinu, ale mé děti tam chodí do školy a moje žena tam stále žije. Řekl bych, že mám v sobě příliš mnoho presbyteriánských rysů po svých rodičích, abych se kdy radoval z plodů své práce a odevzdal se čemukoliv čemu Dudley Moore podlehl. Vlastně se mi v Los Angels vždycky líbilo. Částečně to má co dočinění s tím, co vám lidé říkali, že máte očekávat. Lidé říkají: "Los Angeles je to nejpříšernější místo ze všech. Zblázníš se. Nevydržíš měsíc. Zešílíš, je tak povrchní." No, já jsem povrchní, takže mi to naprosto vyhovuje. Například, já miluji rychlá auta a motorky a není pro to lepšího místa.

LAURIE: Naštěstí jsme podepsal smlouvu ještě než se někdo na seriál díval, takže se nemohli trápit tím, jestli se sprovodím ze světa nebo ne. Doufám, že je moc netrápí, že jezdím na motorce do práce, například, a celkově si užívám rychlou jízdu po kopcích LA. Ale trvám na tom, že nikdo nemá větší zájem o neublížení si, než já. V této oblasti si žádám přednostní právo.

LAURIE: Můžu být tím chlápkem. Jste ten chlápek ve čtyřtunovém SUV, kdo píše SMS? Chci říct, mám chvíle, kdy doopravdy přemýšlím o tom, jak zemřu. Vidět nějakou odbarvenou blondýnku, jak se maluje tužkou na obočí v 96 km/h ve svém Humvee (Hummer) bez žádného ponětí o silách zahrnujících kontrolu vozidla nebo jeho schopností nebo jeho omezení! Naprosto ne. To mě naprosto fascinuje. V Los Angeles míjím nehodu dvakrát do týdne. V Londýně - a neříkám, že tam děláme věci lépe; v to nevěřím - ale řekl bych, že to je tak dvakrát do roka. Tady do sebe lidé vrážejí téměř jako by to byl sport. Je to jen gigantický pinball. Suché slunečné dny, žádná doprava a pár aut na svých střechách. Nemyslím si, že tohle je Amerika. Myslím si, že to patří Los Angeles, ale dělá to cestu do práce zajímavou.

LAURIE: Páni. Nemám ponětí, nevím k čemu to přirovnat. Dělám to nejlepší, ale obávám se, že to není povětšinou úžasné. Nevím. Pravděpodobně jsem podnítil u rodiny značné množství pocitů frustrace, ale moje manželka je velmi pevně založená a věci mohou být i horší. Jednou jsem potkal chlápka, který sloužil na atomové ponorce. Musel označit na kousku papíru, zdali chce nebo nechce být informován, když se něco hrozného stane doma, protože, když se něco hrozného stane, z ponorky se nedostane. Něco se stalo jeho kamarádovi a neslyšel o tom až do té doby, dokud nepřistáli. Alespoň nemusím dělat takováto rozhodnutí. Vím, že když se něco stane, mohu odletět domů.

LAURIE: Naprosto. Totálně absurdní. Divné. Vyšinuté. Nedokážu to vysvětlit.

LAURIE: House je svůdná postava svým vlastním způsobem. Víte, on je jaksi raněný génius. Přimíchány elementy Krásky a zvířete a Fantoma opery. House je zjizvená postava skrývající se v horních tocích opery. Chápu, že na tom je něco atraktivního. Ženy ho chtějí spravit. Z nějakého důvodu se tohle zdá ženám velmi atraktivní.

LAURIE: Myslím, že to chce, a myslím, že ho někde nějak má. Zdráhám se spekulovat o milostných poměrech, které má, když není v Princeton-Plainsboro. Ale on je primárně opuštěná, trápením poháněná postava. Je těžké se dostat blízko k někomu takovému. Ale to je případ většiny mužů.

LAURIE: Nedávno jsem měl rozhovor na place. Diskutovali jsme o tom, na co jsou koupelny, kromě své evidentní funkce. Většina mužů souhlasila, že koupelna je jakýmsi útočištěm, místem "Och, světe, běž pryč." ať už to znamená cokoliv - ať už konverzaci nebo starosti nebo telefonát, který nechcete zvednout. Je to azyl, do kterého se můžete ukrýt a umlčet tak svět. O proti tomu, většina žen si myslela - jdu do koupelny, protože si chci popovídat s jinou ženou, a pak spěchají zpátky ke stolu, protože se bojí, že o něco přijdou. Muži a ženy navazují s ostatními vztahy rozdílně. Mimo Facebook, samozřejmě.

LAURIE: No, jednou večer jsem byl se skupinkou lidí, kteří porovnávali - já nemám Facebook - své Facebooky, nebo jak to říct. "Hmm, já mám 450," řekl jeden. "Hm, já mám 600," řekl jiný. Ukázalo se, že mluví o svých přátelích - přátelích na Facebooku. No, já myslím, že jsem ve svém životě nepotkal 450 lidí. Rozhodně o nich nedokážu mít přehled a rozhodně nechci s tolika lidmi být v kontaktu. Nevím, jak to můžete proboha dělat. Hned jsem pochopil, že jsem příliš starý na takovýto způsob společenské angažovanosti.

LAURIE: To zní hrozivě, když to takhle podáte.

LAURIE: Abych řekl pravdu, čím starší jsem, tím méně toho vím. Setkávám se jak s mladšími, tak i se staršími, kterým přibylo tolik vědomostí nebo odbornosti nebo jistoty o tom, kdo jsou a co dělají. Já nad tím prostě jen žasnu. Nevím, jak získávají tu jistotu v tom, co dělají. Já ji rozhodně nemám. Ohlížím se zpět a dívám se na to, co jsme v Houseovi udělali a říkám si: Páni, to je jako kdybychom procházeli minovým polem. Jeden špatný pohyb, jedno špatné rozhodnutí ohledně obsazení, jedna dějová linka, která nezafunguje a vydechneme naposledy. Lidé si začnou šuškat: "Och, tamten seriál? Není tak dobrý." A najednou budeme zrušeni. Upřímně, nevím, jak vůbec něco funguje. Docela si uvědomuji, že mi žádna tajemství s věkem nebyla odhalena.

Čímž nechci říct, že nejsou věci, které bych se nechtěl naučit nebo udělat, při pohledu kupředu. Například, nedávno jsem zažil svoje první zemětřesení. Natáčeli jsme, kamera běžela a všechno se začalo kymácet. Světla se začala pohybovat. Líbilo se mi to. Strašně. Přešlo to rychle a zase jsme se vrátili k práci. Ale řekněmě, že to bylo, však víte, velké, pokud by to byl konec. Nemůžu vám ani říct, kolik věcí bych litoval, že jsem neudělal. Byl by to seznam bilionu věcí, bilionu. Cítím, že to má spojitost, předpokládám, s mojí dětinskou náturou. Opravdu se necítím, jako bych měl už odejít. Stejně jako mnoho navždy adolescentních mužů, stále mám pocit, že budu žít dalších tisíc let a je tu spousta času.

LAURIE: Přesně. Jste ze svého snu vytřepán. Jsem bláhový, evidentně, protože, jak jste řekl, blížím se k 50. Ale část mě se stále obává, například, že jsem si ještě nevybral svoji profesi. Rozhodně jsem nevyřešil, kdo jsem. Nevyřešil jsem, co se svým životem. Neudělal jsem polovinu voleb a rozhodnutí, které jsem chtěl udělat. Je to šílené, já vím, ale takhle to cítím. Myslím, že to je to, co se mi líbí na boxu: Jste nucen k intenzivnímu žití.

LAURIE: Beznadějný, ale mám to rád. Naprosto ho zbožňuji. Tedy, tak trochu ho zbožňuji. Ale je to láska smíchaná se strachem. Ne strachem z fyzického zranění, protože pokud to tedy neděláte opakovaně a nejste často uhozen do hlavy, přežijete. Je to více o strachu z ponížení, což tak trochu otřásá s vaším pohledem na, řekl bych, mužnost. Zpochybňovat svoji mužnost je velmi intenzivní zážitek. Ale je toho mnohem víc. Když dělám televizní seriál, osm měsíců uběhne lusknutím prstům. Je úžasné zažít naprosto opačnou věc, což je dostat se do ringu na tři minuty a mít v podstatě zastavený čas. Nevěřili byste, jak dlouhé tři minuty jsou, dokud nejste v boxerském ringu. Pokud bychom mohli žít naše životy tak intenzivně jako v těch třech minutách, bylo by to jako kdybychom žili 10 000 let. Miluji tenhle pocit.

LAURIE: Ano, přemýšlel. Chci říct, že jsem si byl vědom toho, že to je moje příležitost. Ne jen tak ledajaká příležitost, ale příležitost dělat americký celoplošný televizní seriál - hrát toho hlavního, vlastně. Protože už tehdy jsem byl pro to příliš starý. Myslím, že kdyby se jim splnili jejich sny, FOX by si našel nějakého ostře řezaného 28 let starého chlápka, kterého by si mohli nechat na jednu věc dvacet let. To by vyhovovalo jejich trhu. Takže tohle byla moje příležitost. Řekl jsem si, že pokud to nevyjde, fajn. Budu hrát souseda nebo milého strýčka nebo učitele zeměpisu pana Smitherse, ale nebudu ta hlavní postava. Naštěstí, věci se vyvinuly jinak.

LAURIE: Šťastného. Ve vztahu se spřátelenou duší. Porozuměného. Ale pokud se tak nestane, tak asi také dobře. Víte, já mám takovou praktickou teorii o televizi, což je, že postavy se nevyvíjejí a nemění. Nemohou, jinak nemáte seriál. Columbo se nevyvíjel a neměnil; on jen prostě řešil více věcí. Moje teorie s Housem je, že bude odděleně žít od radosti do úplného konce. Tak to s ním prostě je.

LAURIE: Ne, ne. Radost je pro mě naprosto nezbytnou věcí. Stalo se mou posedlostí najít ji a držet se jí. Jednou z těch největších věcích, kterých se bojím, je pocit blaženosti. Strach je možná teď mojí jedinou potíží. Já mám velmi dobrý život. Mám štěstí v mnoha ohledech. Nuže to tajemství je jednoduše mít radost z každého nádechu a z každého kroku. Ó můj Bože, to byla písnička Stinga! Nemůžu uvěřit tomu, že to celé končím písničkou Stinga.

I mrzout se zamiluje - Hraní si na doktora s Housem

Rocky Rakovic

Cameron políbila svého šéfa a on jí polibek oplatil. Věci se ochladili, když jí House řekl, že se vždycky zamilovává do beznadějných případů, jako je on. Když se jí její nový milý, Chase, zeptal, zdali s Housem spala, neřekla ano - ani ne.

Je Houseovou vysněnou ženou (opravdu - snil, že mu dělá striptýz). Jeho neohrabanost zničila jejich pravý láskyplný moment. Ale co je to mezi Cuddy a Dr. Wilsonem? Je tu více třísměrného pletichaření, než kdokoliv z nich dokáže snést.

Zatímco se její manžel zotavoval z porfyrie, Houseova bývalá družka pracovala v nemocnici. House ji získal zpět, ale dal jí kopačky. Wilson to neoznačil za projev dobré vůle vůči jejímu manželovi ale jako Houseovu averzi vůči svému vlastnímu štěstí.

Když House zabručí něco jako "To povídej všem těm šlapkám, které mě nelíbají na pusu," tak vtipkuje pouze napůl. A i když jsme mnoho těchto dívek poskytující domovní služby neviděli mnoho, jeho záliba ve společnicích je natolik tajemstvím jako Eliota Spitzera.

Možná, že House je nevrlý, protože neví, že je gay zamilovaný do Wilsona, který řekl: "Proč s tebou nechodit? Známe se roky, vypořádáváme se se všelijakými kecy jeden od druhého a stále se k sobě vracíme. Jsme pár!"

powered by WebZine CMS©
This website is strictly a fansite, its operators and any content on this site relating to House M.D. are not authorized by FOX.
© 2007-2008 doktorhouse.net created by xavy@doktorhouse.net Kontakty