The unbearable heaviness of being Hugh Laurie

(The Times Magazine, 29. března 2008) překlad: empik

Nesnesitelná těžkost bytí Hughem Lauriem
Zanalyzujte si tohle...

Ať už v jeho výkonu v seriálu House nebo v jeho vlastním bezohledném sebekritizování, Hugh Laurie přetvořil pocit úzkosti v umělecký směr. Robert Crampton si povídal s ustaraným člověkem.

Možná některé čtenáře překvapí zjištění, že Hugh Laurie byl vyfotografován papparazii bez jeho svolení při cestě na toto interview. Máme stále sklon myslet na něj jako na Bertieho Woostera, či méně známou polovinu slavné dvojice "Fry and Laurie", nebo na troubu z vyšší společenské třídy v Černé zmiji. Tento pohled je už však, řekněme přinejmenším, zastaralý. Dnes je z něj největší britská hvězda v Americké televizi, díky čemuž je fotografován pro bulvární časopisy, i když přechází od auta do fotografického studia v Severním Londýně.

Přítomnost paparazziů rozhodně Laurieho překvapila. Také trochu podráždila. "Dříve se o mně lidé zajímaly v případě, že měli rádi to, co dělám," říká a přitom si potahuje z první z mnoha cigaret. "Nyní se o mě zajímají lidé, kteří ani nevědí jestli žiju nebo jsem mrtvý - nejspíš chtějí, abych zemřel. Trvá to, než si na to zvyknete." Ale v celku se o něm píše dobře, ne? "Nevím, snažím se tomu vyhýbat, doufám, že se neurazíte, ale tohle taky nebudu číst."

Během našeho rozhovoru si nicméně nestěžuje. "Měl jsem to mnohem lepší než většina lidí. Šel jsem do hospody s Kennethem Branaghem a nějaký chlapík na něj zakřičel: Branaghu, jsi kret...!?"

Nejnovější anketa obsadila Laurieho do pěti nejoblíbenějších televizních osobností v USA vedle Oprah a Jaye Lena. Tato popularita je odměnou za roli Dr. House, která mu také vyhrála uznání kritiků (dva Zlaté Glóby; v originálu je chyba, píší dvě Emmy), a díky níž získal finanční jistotu (údajně dostává 200 000 dolarů za epizodu). "To je přehnané. Ačkoli jsem velmi štědře placen. Moje loď přijede a já budu navždy šťastný." Dodneška natočil tři série House, je v půlce čtvrté a upsal se ještě na další tři. Bude potom zajištěný, aby už nikdy nemusel pracovat? "To bude záležet na tom, jak dlouho budu žít," odpovídá s prostou logikou (je mu 48). "Jestli spadnu pod autobus tento víkend, pak bude odpověď znít ANO."

Svatým grálem americké televize je sto epizod (House je na 82). "Potom to prodáte syndikátu a už se to vysílá navěky a straší tě to i v hotelovém pokoji v Hong Kongu." Dostane z toho taky něco? "Nevím, myslím že musí taky něco zaplatit hercům." Ehm, neměl by to zjistit? "Všechno to bylo na straně 65 mojí smlouvy. V té době (natáčení pilotního dílu) jsem to naslepo podepsal, protože jsem si myslel, že to stejně nikam nepovede. Nevěděl jsem jaké budou vyhlídky (předtím než se stal seriál hitem) jeden ze sta? Jeden z dvěstě? Ne že bych toho litoval. Byla to doba, kdy jsem si neuvědomil do čeho sám sebe dostávám."

To, do čeho se dostal je devět měsíců v roce v pronajatém bytě v LA pryč od jeho ženy a tří dětí v Londýně, 15 hodin filmování denně, někdy šest dní v týdnu. Z dobrých důvodů se zdráhá stěžovat si. "Je to druh zlaté klece, řekl bych. Ale jaké jsou možnosti? Život je jedna velká změna. Jediná věc, která sužuje herce je ztráta soukromí. Uvědomil jsem si jaká je cena ztráty soukromí."

Jsou zde ale také i kompenzace. "Jižní Kalifornie je nádherná. Je to úžasný pocit když jedu do práce (na jeho motorce Triumph) o půl šesté ráno." Laurie je také "velký fanda otevřenosti, energie, optimismu a dynamičnosti Američanů. A taky pokud jde o představu, že Američané nemají žádný smysl pro ironii - myslím si, že Američané v dnešních dnech dělají cokoliv neironicky. Pokud chcete sklenku vodu, musíte říct: Opravdu chci sklenku vody!?"

Jeho synům je 19 a 17, dceři 14 let. S dalšími třemi a půl sériemi se možná jeho rodina přestěhuje do Kalifornie. "Vzalo nám to hodně času přizpůsobit se téhle nové situaci. První rok jsem bydlel v hotelu. Všichni ostatní v seriálu podepisovali nájemní smlouvu na dům a já říkal: 'Jste šílení. Za měsíc to všechno skončí.' Skutečně jsem si ani nevybalil. Předpokládám, že je to určitý druh pesimismu: když jdou věci dobře, je jen otázkou času, tik tak, než někdo jiný příjde a vezme vám to."

Tvrdí, že by se musel přemoci, aby se natrvalo usadil v Americe. "Cítím se zde jako cizinec. Jako kdybych byl v safari, koukal se na exotická zvířata a sledoval jak se chovají. Na druhou stranu," dodává, "Amerika je pro lidi, kteří se necítí jako Američani dokud se tak nestane. Takže v tom nejsem sám."

Mnohá interview s ním jsou zaostřena na jeho pesimismus uvrhávající ho do depresí. Zajímalo mě, jestli ho jeho úspěch v Americe udělal méně nešťastným. "Oh, doufám, že tohle nikdy neudělá nic. Nechci se oddělit od své podstaty (osobnosti)." I s jeho (neustálou) ironií je zde drobek pravdy. Když jsem se ho zeptal, jestli má nějaké přátele v LA, odpověděl: "Nemám nikde přátele." Jsem si jistý že to není pravda (on a Stephen Fry jsou si stále velmi blízcí), ale také věřím, že je velmi těžké se k němu dostat blíž, jako k soběstačnému samotáři, kterým je. Připouští, že má rád věci pod kontrolou. Ne u ostatních, ale spíše sám u sebe - po celý čas. Proto skoro vůbec nepije. "Myslím, že jsem nikdy nebyl úplně mimo kontrolu."

Přiznává, že nemůže dostat z hlavy myšlenku, "že je určitá síla, která, když člověk dosáhne úspěchu, štěstí a pohodlí, zařídí, aby za to zaplatil". Jedny noviny vyšly s jeho zamračenou-mrzutou pózou a ptaly se ho, proč nevypadá šťastnější, ale Laurie je vychován jako skotský presbitarián a jako skotský presbitarián není předurčen k tomu, aby vypadal šťastně.

"S těmi náboženskými aspekty to není zase tak horké," říká. "Líbí se mi hudba, budovy a etika náboženství, ale nejsem si jistý ohledně té věci s Bohem." Některé náboženské aspekty - "odmítnutí potěšení, hodpodárnost a tvrdá práce" - však zůstávájí stále s ním. "Měl jsem úžasné, jestli ne až jednotvárné, dětství. Moji rodiče byli velmi milující, ale není pochyb, že by byli zrovna příznivci pohodlí a klidu. Moje matka byla vůbec první, co si pamatuju, kdo skutečně začal přemýšlet o recyklování. Kolem roku 1970 sbírala noviny z celé vesnice, balila je a vozila do sběrny. Dostala šilink za každou půl tunu nebo tak nějak tak."

Cítí se provinile, že je tak dobře placen? "ANO" a taky proto, že je z něj hvězda? "Ano, to je úplně absurdní. Vypadá to, že zábavní průmysl se rozpíná. Dříve to byla tečka za dobrým týdnem nebo měsícem, zajít na dobrou hru či film. Dnes je tou tečkou všechno." Lidé, které on sám obdivuje jsou "tihle chlápci v norských svetrech s tužkama za uchem, kteří vědí jak sestrojit mechanické věci lépe než kdokoliv na světě". Concorde (letoun) je "nejkrásnější věc. Absolutní vrchol formy a funkčnosti. Brečel jsem, když jsem viděl poslední let v televizi. Jaký jsem to starý tatík."

Před nedávnem viděl Vincent Black Shadow (motorka) - "prostě dech beroucí". Motorky jsou jeho vášeň. V Londýně má Yamahu a v LA Triumph, kterou řídí "s divnou šovinistickou pýchou. Díval jsem se na Biker Biild-Off a byl tam japonský designér motorek Shimja Ramura. Bez mrknutí oka můžete říct, že to byl génius." Laurie přemýšlel, že si koupí jednu z Kimurových motorek. "Stála 26 000 dolarů myslím. Nedokázal jsem si to ale nijak odůvodnit. A potom jsem si pomyslel: A proč vlastně dělám tuhle práci?" A koupil si ji? "Ne, něco ve mně mi říká, že bych neměl mít hračky."

Nicméně si koupil ping-pongový stůl. "To je opravdový luxus." Je lepší než jeho děti? "No, ehm, nejsem špatný," dodává stydlivě. Říkám mu, že by se mohl jmenovat Pan Sebepodceňování. "Ano, mluvil jsem včera se svým psychologem v LA - musíš nějakého mít než tě nechají se do něčeho vrhnout - a zmínil jsem se, že budu dělat tohle (interview). Řekl jsem mu: 'Už nemůžu vystát to neustále posxxxx tancování kolem zoufalství. Jenom se chystám říct, co cítím.' A on mě v tom podpořil. Takže ano, jsem docela dobrý v ping-pongu." Ale je lepší, než jeho děti? "Mno... To je problém rodičovství...když to veřejně řeknu... No... Raději to přeskočme." Jeho děti jsou prý jeho "neutichající potěšení".

Takže, dodávám, nemá rád rozhovory? "Ne, ale kdo ano? Jste ve velmi zranitelné pozici. Vystavujete svoje varlata na kuchyňské prkýnko. No možná ne kuchyňské prkýnko, to není dobrý obrázek. Jsem úzkostlivý z hodně věcí, to je ten problém. Jsem plný úzkosti kvůli všemu. Prostě nedokážu přestat neustále na všechno myslet. A ta úplně nejdestruktivnější část je, že je to vždy retrospektivní. Takže mrhám časem přemýšlením o tom, co jsem měl říct nebo udělat. Přemýšlím o zkušenostech jako je tato a říkám si, příště se nebudu zmiňovat o cvokaři, ale stejně se nikdy nepoučím."

Když už zmínil psychiatra, jak často ho vídá? "Jednu hodinu týdně. Dělal jsem tuhle práci jen pár týdnů a už jsem nesnášel slovo "stresující" - není to tu takové jako být v Baghdádu - ale taky mě to dostalo a stále dostává. Ale věci jsou stresující pouze tehdy, pokud na ně myslíme. Myslím, že to byl Marcus Aurelius, kdo řekl: 'Pokud jste nešťastní kvůli něčemu nepodstatnému, bolest není příčinou samotného problému, ale vašeho vlastního postoje k němu a kvůli tomu máme sílu ho kdykoliv změnit'."

A o co se obává? O jeho herecký výkon? "Úplně o všechno. Jsem protivný jako činže. Neustále se do něčeho míchám. Mám představu jak by měly být určité věci zahrány, různé psychologické detaily. Práce je jako hudba a já jsem otravný i v muzice." Jeho tříměsíční volno (natáčení House bylo přerušeno stávkou scénáristů) využil k cvičení na piano. "Hrál jsem několik hodin denně. Rozlouskal pár kusů, které jsem nedokázal předtím. Kdybych mohl, cvičil bych 10 hodin denně. Miluju to, ale mám problémy s krkem a dostávám oslepující bolesti." Je pravda, že je velmi talentovaný? "Oh, to je nesmysl, naprostý nesmysl."

Jeden z Laurieho nejzajímavějších rysů je ten, že zatímco hraje Rachmaninova a cituje filosofy, nebojí se vyslovit obdiv k mnohem populárnější kultuře. Je vzácné potkat někoho kdo není typ snoba, tradičního nebo zvráceného, ale Laurie, stejně jako Gregory House, je sám sebou. Cituje Stephena Kinga s uznáním, například, a také Friends (Přátelé) či Michaela Caina. Ovšem on sám se dostává do křížku se sebou v jednom bodě a to pro nesprávně citování filmu "Chyťte Cartera".

Ptám se ho, jak moc používá herectví v Houseovi. "Ó hodně. Pracuji docela tvrdě. Dávám si pozor na každé gesto." Jaktože má společnost ráda takový nepříliš obdivuhodný charakter? "On je obdivuhodný, jen není příliš hodný. Ale nemáme rádi lidi jen proto, že jsou dobří. Je vtipný, čestný, dobrý v tom, co dělá. Možná bych ho měl rád, kdybych ho potkal. Ale cítím se absolutně absurdně když mluvím o někom, kdo neexistuje, takže toho nechám."

Laurie cítí ironii v tom, že zatímco jeho otec byl doktor je nyní on sám "placen, nevím přesně, asi pětkrát víc za pouhé předstírání, že jsem doktor." William "Ran" Laurie byl doktor v Blackbird Leys, obec postavila domy pro dělníky v britské Leylandské Cowleyském závodu blízko Oxfordu. Laurie, nejmladší ze čtyř dětí Rana a Patricie Lauriových, se narodil v Oxfordu v roce 1959. Hugh tvrdí, že "každý muž se cítí jako nedokonalá verze svého otce". Jeho otec nebyl ten problémem. "Ano, moje matka byla ten problém" říká, ale odmítá jít do podrobností. Zemřela, když mu bylo 29, jeho otec před deseti lety.

Stejně jako otec, Laurie chodil do soukromé školy, v jeho případě do Etonu. "Zažil jsem zde dobré časy. Chápu tyto instituce docela dobře." Připouští "šílené období, kdy mi bylo 16 a myslel jsem si, že Baader-Meinhof a Rudé brigády (levicová teroristická organizace založená roku 1969) se usilovně snaží o sociální spravedlnost". Vzpomínka na tento nešťastný úsudek ho uvádí do rozpaků natolik, že jen "stěží mluví". Zůstává (i když bez té krvelačnosti) levicově zaměřen. "Poslouchal jsem ve svém autě rádio, kde mluvili o tom, jak jsou přistěhovalečtí dělníci v Abu Dhabi špatně placeni a jak chudé mají obydlí a přitom s frustrací bušil do svého koženého volantu a myslel na hloupost stvých vlastních neuróz a slabostí."

Navzdory pohodlnému prostředí se jeho rodiče museli finančně obětovat, aby mohl navštěvovat Eton. "Chodil jsem do velmi nóbl školy s velmi nóbl lidmi, ale sám ze sebe jsem nějakého nóbl člověka nedělal." Následoval svého otce na Selwyn College Cambridge, kde, stejně jako otec, vesloval za univerzitu, stal se jejím reprezentantem ve veslařském závodu v roce 1980, v thrilleru, který Cambridge prohrál o pět stop. Díky takovému malému rozdílu, přemýšlel někdy o tom, že to byla jeho vina proč prohráli? "Ne, ale dobrý postřeh. Díky."

Současným Laurieho sportem je boxování. Jednoho ze svých synů vzal na zápas Hattona proti Maywatherovi v Las Vegas a on sám zápasil v tělocvičně v Severním Londýně. "Nevím jestli si sám utvrzují své mužství, ale něco na tom je, pocit že muži testují sami sebe a, když je test u konce, podivně jemná atmosféra a pocit přátelství." Řekl jsem mu, že spisovatel Tony Parsons, se kterým jsem nedávno dělal rozhovor, boxoval ve stejné tělocvičně jako on. Parsonův otec dostal v roce medaili DSM (= Distinguished Service Medal). Starý pán Laurie vyhrál zlatou medaili za veslování v roce 1948 na Olympijských hrách. "Byl v párové lodi bez kormidelníka s mužem jménem Jack Wilson. Mám na stole nádhernou fotku jich obou, jak dostávají medaile na pontonu v Henley. Domnívám se, že hráli národní hymnu a můj otec byl velmi strnulý, 'Toto je způsob jak se chovat', a Jack Wilson je uvolněný a bezva a vypadá jako by mohl míchat martini. Někdy si přeju, aby můj otec mohl pocítit v sobě to potěšení."

A proč si nemůže on sám užít nějaké to potěšení? V čem je vlastně problém? "Možná tu žádný není," povzdychne. "Možná toužím po problémech a když žádný není, tak si ho vymyslím. Jednou jsem natáčel dokument o viktoriánských pohřbech a k ilustrování té události jsme měli tažné koně táhnoucí pohřební vůz. Povídal jsem si s jejich ošetřovatelem a řekl mi: 'Víte, oni to takhle nemaj rádi. Není to pro ně dost těžké.' Tohle byla nesnesitelná lehkost bytí z pohledu tažných koní. Jsou nešťastní, když nemají co dělat. Chtějí táhnout patnáct tun piva, aby se jim vyřinul pot."

Ale předtím říkal, jak moc si užil nedobrovolné tři měsíce volna, což si trochu odporuje analogii s tažnými koňmi. "Odporuje, že? Jak fascinující. Jak tohle sladíte dohromady? No, já jsem neskutečně líný." Řekl jsem, že je to evidentní nesmysl. Dostat se do reprezentace Cambridge, stát se prezidentem Footlights, poslat nahrávku do konkurzu k seriálu House...to jsou známky značného snažení se. Připustil, že je známým snaživcem.

Říká, že toho musí hodně předstírat, aby mohl hrát Gregoryho House, nejen zejména proto, že předstírá americký akcent, ale oni dva "sdílejí jisté typické znaky". Myslím si, že ten hlavní, který oba Laurieho i House dělá atraktivní, je inteligence, jak ta obvyklá, tak i emoční, sebeovládání, sebepoznání. Myslím, že všechna ta terapie se vyplácí. "Být spokejný s tím, jaký jste," říká Marcus Aurelius a já bych řekl, že Laurie je (téměř).

Když jsem se Laurieho zeptal, proč získal na Cambridži jen třetí stupeň ("third" = nejnižší ohodnocení na Britské univerzitě), odpověděl svým typickým způsobem: "Protože jsem velmi, velmi hloupý." Ale co na mě opravdu zapůsobilo během těch pár hodin, co jsme si spolu povídali, je síla (mohutnost, pevnost) jeho intelektu. Zdá se, že je to člověk, jenž přemýšlí o životě s čistou myslí a rozvinul si schopnost (a prokletí) dokázat rozpoznat obě strany mince. Jak jeho oblíbený stoik řekl: "Moudrý má problém s životem, hloupý s řešením."

Jsem si jistý, že mě nepotřebuje k tomu, abych ho nasměroval k dalším moudrým slovům od Marca Aurelia: "Neztrácej čas diskuzí o tom, jak být dobrým člověkem. Buď jím." Nebo trefněji: "Nenechej svoji mysl zabývat se čím pozbývaš, stejně jako tím kolik toho již máš."

Největší české fórum o seriálu House M.D.