[22.5.2012] [fogFrog] Netrvalo dlouho a máme tu odpovědi na (alespoň některé) otázky, které fanoušky po odvysílání finálové epizody seriálu zajímaly. ...

Ano. Uvažovalo se o všem. Že si lidé budou myslet, že je House mrtvý... zdálo se to divné, nechat lidi s takovouto myšlenkou. Nakonec se zdálo lepší ho nechat někde s Wilsonem. Říkal jsem si, že je lepší nechat diváky s takovýmto koncem.

Nemělo být jasné, jestli ten strop spadl na něj nebo před něj; rozhodně to nebylo nic hezkého. Mezi tím zřícením a výbuchem je pár sekund a on jen tak tak dokázal uprchnout zadem.

Hned od chvíle, kdy jsme měli tento plán, uvědomil jsem si, že tohle přesně udělal Arthur Conan Doyle, a to mě pobavilo. Neřekli jsme si ale: "Takhle to bylo v Sherlockovi Holmesovi, takhle bychom to měli udělat."

Každý měl problém s časem. Bylo to komplikované. Protože všichni ti herci se posunuli dál a měli za sebou skvělou práci. Smekám před svým produkčním štábem jen za to, že dokázali dát rozvrh natáčení fyzicky dohromady.

Nechci, aby to vypadalo, že jedna nebo druhá, ale kdyby [byla Lisa Edesltein k dispozici], mohla mít podobnou roli. Ale už jsme dávno věděli, kdo může, když jsme psali scénář.

Ne, protože k tomu by bylo potřeba hodně vysvětlování.

Vlastně jsou tam na to narážky. V původním sestřihu epizody jich tam bylo více. Je tam narážka na to, že ten chlap usnul s cigaretou v ruce. Takhle přišel k popáleninám na hrudníku. Podle všeho ztratil vědomí, co užil heroin, upustil cigaretu a začalo hořet.

[směje se] V tom byste neměli tolik hledat. Prostě nám připadalo zabavné mít halucinaci žvýkačky a nechat ji jaksi integrovat do reálného světa.

Krátce jsme o tom uvažovali. Já jsem chtěl nakonec skončit s písní od Warren Zevon, kterou jsme nakonec použili předtím; zdála se to tak hodně pěkné. A pak Hugh ke mně jednoho dne přišel, když jsme epizodu natáčeli, a řekl mi: "Mám perfektní písničku na konec." Takže jsem se rozhodl použít dvě písně. Rádi děláme něco jiného, než si lidé myslí, že uděláme. Takže použít takovou zvláštní povznášející písničku o umírání přinášelo do toho všeho takovou radost.

Premisa je, že si dal Foreman dvě a dvě dohromady.

Nevím. To je daleko. A o tom to není. Příběh je příběh. A příběh končí tam, kde končí.

Mám tuhle postavu hrozně rád. A vím, že Hugh taktéž. Nechávám to otevřené, ale šance, že se tak stane, z praktického hlediska, je velmi malá. Ale nerad bych chodil po světě s myšlenkou: "K této postavě se už nikdy nevrátím". To by bylo hodně depresivní.