[22.5.2012] [fogFrog] Ve vydání z 18. května 2012 amerického časopisu Entertainment Weekly vyšel článek k ukončení seriálu House psaným Hugh Lauriem. A právě jeho překlad se skrývá v celém článku. ...

Housovi poslední sbohem, Hugh Laurie

Poslední den natáčení, od pohlavára FOXu dostávám po trumpetě. Nemyslete si nic špatného, i když za ty nepopíratelně šílené peníze, které jsem dostával – takové částky, které by měli dostávat lidé, kteří ničí zemi ohrožující asteroidy nebo vynaleznou metodu přeměňující novináře na čistou energii, by si mohli dovolit cokoliv, ale opravdu trumpetou myslím trumpetu. A to nejen tak ledajakou, ale starou selmerku, na kterou hrál Luis Armstrong. (Na certifikátu původu, který byl k trumpetě připojen, nestála přímo takováto konkrétní informace, ale její nespecifikování beru jako způsob jejího vyjádření. Nevadí. Je to úžasný dárek.) Ihned jsem na ní zkusil zahrát a málem jsem u toho vypustil duši, ale tón jsem vyloudil. Dával jsem si do trumpety a cítil jsem se skvěle.

Vím, že bych to neměl dělat. Je běžným zvykem, zejména mezi mými krajany, bagatelizovat své úspěchy; červenat se a sympaticky koktat při mluvení o štěstí a spolupráci a možná i o ruce Boží (která, když se nad tím zamyslíte, je sveřepě arogantním vysvětlením vašeho úspěchu, ale necháme to teď být). Ale tento taneček se skromností může být občas zavádějící. Slouží k odlákání, odzbrojení a k vzetí větru z plachet vašich nepřátelů; vím to, protože jsem to sám takto použil.

Takže, jen v délce tohoto odstavce půjdu proti tomuto zvyku. Budu roztrubovat sobě chválu hlasitě a jasně a řeknu, že těch osm let jsem, jak jen to bylo v mých silách, tvrdě pracoval na tom, aby House byl dobrý, jak jen to bude možné. Šťoural jsem do a dělal jsem si starosti z každého detailu, každé věty, každého momentu. Při jízdě domů za ranních hodin jsem bušil do volantu a v hlavě jsem si přehrával každou chybu. Každou noc jsem se převaloval a přemýšlel o manévrech následujícího dne, dokud jsem se nedostal do stavu na pokraji bláznovství – někteří by řekli, že až za něj – protože jsem House miloval celým svým srdcem a stejně tak jsem miloval i ostatní postavy a svět, ve kterém se pohybovaly.

Ve své nejlepší době byl pro mě seriál jako ta nejúžasnější rajská hudba s bezchybně vázanými intervaly, kadencemi, rytmem; ale k docílení takového souzvuku, musí každý z hudebníků být na stejně vysoké úrovni. Moderní styl herectví vytváří nevzhledné kameny, z kterých má zručný střihač vybrousit a vyleštit překrásný diamant, ale takhle by to pro House nefungovalo. Dveře do Wilsonovy kanceláře musely být zavřeny mezi slovy "zhoubný" a "melanon", aby došlo k zdůraznění momentu; ne o půlsekundy dříve nebo později. Víčko lahvičky s léky muselo být zacvaknuto těsně předtím, než se pacient otočil od okna, jinak by ten moment nevyzněl. Mrknutí nebo polknutí nebo sucho v hrdle nebo výraz na nesprávném místě mohly být sestřihány v prachobyčejný řetězec slov: použitelný, srozumitelný, ale ne líbezně melodický. Nezřídka jsme vyloudili falešný tón, uhodili na špatnou strunu, která pak doznívala v následujících scénách, a rozptýlila a oslabila onen efekt. Ale vyloudili jsme i líbezné zvuky.

Samozřejmě, kritici a internetoví vtipálci rádi o seriálu v jeho středních letech říkali, že se stal stereotypním. Bavili se tím, že epizodu zredukovali na její základní části: Pacient onemocní, tým zkouší různé ztřeštěné diagnózy a nakonec se rozhodnou pro tu nejprapodivnější - elá hop! a pacient je vyléčen.

Nuže, je to tak. Podobně může člověk uvažovat téměř o každém lidském úsilí. Všechny bluesové písně jsou stejné, všechny opery jsou stejné, všechny basketbalové zápasy jsou stejné (pro britské oko určitě); vlastně všechno je stejné včetně kritik, když nebudete věnovat pozornost jejich rozdílům. A když svoji kritiku uvedete slovem "jen", můžete podrýt a znehodnotit ty nejsložitější konstrukce. Mona Lisa je "jen" olejová barva na dřevě naaranžovaná do podoby ženy. Teorie strun je "jen" pokus srovnat kvantovou mechaniku s obecnou teorií relativity. Král Lear je "jen" příběh o starém bláznivém dědkovi.

Samozřejmě netvrdím, že House dosáhl úrovně Shakespeara – to by bylo opravdu bláznovství – ale měl své nuance. Alespoň se o to snažil.

A to je, pro mě, ta nejdůležitější věc: House se snažil o něčem být. Většina procedurálních dramatických seriálů se prostě vydají cestou říkající divákům, že žijeme v uspořádaném, morálním vesmíru, ve kterém je ctnost odměněna a hřích potrestán; v kterékoliv ulici, kde se objeví zlo, bude ono pronásledováno a chyceno skupinou těžkoozbrojených manekýnů a sprostí nás tak špatného spánku. Tohle není úplně přesné vyjádření skutečnosti.

Ale House, řekl bych, si kladl pár zapeklitých otázek. Stojí za to použít špatných prostředků pro dobré účely? Může být čin dobrý, když se za ním skrývá špatná motivace? Či ne úplně ta správná? Co je to duše? Existuje Bůh? Jestli ne, co definuje přítele a co jste pro něj schopni udělat? Ne vždy jsme tyto otázky položili dobře, to opravdu ne, ale snažili jsme se a zdá se, že velká skupina lidí po celém světě tomuto úsilí porozuměla. Jsem na to setsakra hrdý.

Ale teď již nastoupili "funebráci". Během posledního týdne natáčení máme pocit, že v patách nám je Pac-man, který se prořezává kulisy, které jsme osm let obývali. Dokonce i ty kulisy samy věděly, že je po všem: okna se začala zadrhávat, kliky zůstávaly v ruce, koberce se začaly krabatit jako uschlé listy. Nyní je vše zaplaveno lepenkovými krabicemi a na Housovu kancelář se seběhli scénáristé ve stylu plenitelů po pádu Saddáma. Vím to, protože jsem chtěl udělat to samé, ale přišel jsem pozdě. Uvažoval jsem, že se pokusím získat ty skleněné dveře s Housovým jménem a jeho funkcí s myšlenkou, že z toho budou skvělé dveře do sprchy – a pak jsem si uvědomil že ne.

Ale dost rabování, zpátky k vytrubování. V žesťové sekci bylo mnoho skvělých hráčů, sotva bych je mohl všechny vyjmenovat: Robert Sean Leonard dokáže uchopit cokoliv v čemkoliv – v jakémkoliv filmu, televizním pořadu, hře, muzikálu, moderním tanci, v čemkoliv; David Shore je namouduši skvělý scénárista; Katie Jacobs je snad tou nejlepší producentkou v oboru; Gale Tattersall je snad tím nejlepším kameramanem, Tony Gudioz nejlepším pomocným kameramanem; Jeremy Cassells nejlepší výtvarník, a tak dále, a tak dále. Spousta tvrdé práce, lásky, hrdosti a přátelství – při pomyšlení na to, jak daleko jsme došli od té chvíle, kdy jsme poprvé váhavě vstoupili na půdu Vancouveru v roce 2004, nemůže zůstat oko suché.

Nikdo neví, kam směřuje celoplošná televize. Kabelovky jsou všude kolem nás s mnoha výhodami pro diváky stejně jako pro producenty. (Nedokážete si představit, jak moc jsme záviděli pružnost kabelovky, co se týče délky epizody – když oni potřebovali o 30 sekund více nebo pár minut k dopovězení celého příběhu, tak to dostali, zatímco my jsme horko těžko bojovali s týdenním vysílacím plánem celoplošné televize. Často jsme si museli vybrat mezi postavením kamery a vyjádřením pointy a oplakat oboje.)

Ale ať již směřuje kamkoliv, pravděpodobně s sebou nevezme budoucího House. Je možné, že právě zažíváme začátek závěrečných dnů dramatických seriálů na celoplošných televizích. Nebude trvat dlouho a budete stát v tváři tvář jen reality show, vysílání ve vašich hodinkách nebo na vaší hlavě. Nezavedete s nikým společnou řeč, při které byste se podělili o požitky z dramatu, či o jeho ceně. Tohle může být přesně ten začátek konce. Apres moi, le déluge. [Po nás potopa.]

Nebo je možné, že jen vařím z vody.

Autor stojící za tím starým bláznivým dědkem také přišel se sedmi stádii stárnutí člověka (a kdybychom se měli na pozoru, možná bychom skončili House už před rokem, aby do toho ta jeho životní pouť přesně padla) a jehož poslední stádium podle tesklivého Jaquese se odehrává takto:

Sedmý akt,
jímž smutně napínavý děj se končí,
je čiré zapomnění: pryč a pryč
je zrak a sluch a čich a chuť a všechno.

Včetně vytrubování a vychvalování.